Jazykové „problémy“, které je třeba „řešit“, aneb co jsou vlastně jazykové „chyby“?

Často slýcháme nebo čteme v lingvistických textech o jazykových „problémech“, které je třeba „řešit“. V českém prostředí, v němž vládne tzv. preskriptivní kodifikace jazyka (tj. jakýsi diktát jazykových příruček, které nám říkají, jak máme „správně“ mluvit), to znamená, že vybraná skupina jazykovědců zaujme k danému jevu nějaký postoj. Buď „problémový“ prostředek uzná za hodný běžného používání, nebo proti němu vystoupí a snaží se ostatní mluvčí přesvědčit, že používání takových výrazů není vhodné.

To je ovšem postup, který má s vědeckým přístupem málo společného. Jen obtížně bychom nacházeli objektivní kritéria takového hodnocení jazykových prostředků, protože správné a špatné jsou v jazyce pojmy značně diskutabilní.

Na vině těchto „problémů“ je jazykový vývoj, který je neustálý a nezastavitelný (pokud by se jazyk nevyvíjel, byl by oprávněně považován za mrtvý). Je třeba si ovšem uvědomit, že jazykový vývoj není dán nějakým cílem. Slavný anglický jazykovědec David Crystal popsal jazykový vývoj analogií s „vývojem“ mořského břehu na pláži. S každým přílivem a odlivem se jeho tvar nepatrně mění, není ovšem možné říct, že by tento vývoj směřoval k nějakému cíli. Jazyky se během staletí mění dokonce tak, že mohou úplně změnit svoji strukturu nebo velkou část slovníku (cuž je třeba případ angličtiny). Stejně jako v případě biologické evoluce však není možné tyto trendy jednoznačně hodnotit.

Např. čeština byla co do bohatosti inventáře tvarů slov nejrozvinutější ve 14. století, kdy měla nekolik minulých časů, dvojné číslo u všech jmen atp. Od té doby tvarů ubývá (viz např. ústup přechodníků). Tento trend, nazývaný někdy deflektivizace, však rozhodně není možné považovat za negativní. Jazyk je stále schopen naplňovat komunikační potřeby mluvčích, pouze to dělá s pomocí jiných prostředků.

S vývojem přicházejí tedy nové jevy a starší zanikají. To s sebou přináší i nevoli ze strany mluvčích, kteří jen neradi tyto změny přijímají. V jejich hodnocení je pak každá taková novost neprávem hodnocena jako chyba.

Vezměme si příklad vývoje obyčejného slova dům. To vzniklo z podoby dóm, která se nejprve přeměnila v tvar duom a až v 15. století se změnila v naši současnou podobu dům (kroužkované ů má zachycovat právě fakt původní dvojhlásky uo, je to tedy o nad u). Ačkoli nemáme doklady toho, jak byly tyto změny tehdejšími mluvčími hodnoceny, můžeme se domnívat, že když se začala provádět změna uo > ů bylo to nejprve hodnoceno jako nedbalá výslovnost a později jako chyba. Když pominul stav, kdy byly obě varianty zastoupeny zhruba rovnoměrně, začala se upevňovat varianta s ů. Původní chyba tedy začala být chápána jako norma.

Takový je osud všech jazykových jevů. Nedělejme si iluze, že nějaká z těchto změn se děla za zvýšeného úsilí mluvčích. Vždy to byla spíše lenost a nedbalost, která motivovala mluvčí k tomu, aby došlo ke změně. Pohnutky naštěstí nejsou důležité pro prosazení nových forem. To, co je široce užívané, je užívané z toho důvodu, že je to funkční, a zde rozhoduje většina mluvčích svým územ. Je tedy pravděpodobné, že takové inovace, které jsou dnes velmi rozšířené a které můžou vzbuzovat negativní reakce, se prosadí, ať se nám to líbí nebo ne.

Často se také stává, že jazykové změny bývají mylně hodnoceny podle období, v němž proběhly: inovace, které se zrodily v době národního útlaku v 17. a 18. století, tedy nemůžou být dobré, když politická situace národa nebyla příznivá. Tento fenomén, který Zdeněk Starý nazval „syndromem národního údělu“, formují českou jazykovědu do velké míry dodnes. Měly za následek to, že lingvisti národního obrození nepřijali do své normy jevy, které se běžně uplatňují v současném mluveném úzu (mladej, mlíko, lidma, bysme apod.), a že tento stav přetrvává do dneška. Napětí mezi češtinou kodifikovanou příručkami a češtinou běžně mluvenou, která je skutečnou mateřštinou každého z nás, tedy pochází od nechuti lingvistů dát prostor přirozenému jazykovému vývoji, ačkoli o jeho nevyhnutelnosti se učí v prvních ročnících vysokých škol.

Zbývá tedy jen otázka, jestli je nutné „problémy“ tohoto druhu skutečně „řešit“. Z pohledu tradičních lingvistů je nepřijatelné, že bychom měli rezignovat na snahu stanovovat normu, z hlediska lingvistické teorie, se to však zdá být nevyhnutelné.